S naším bývalým kolegou Tomášem Svobodou jsme si popovídali o tom, kam vedly jeho cesty po začátcích u nás v UNIFERu. Tento inspirativní rozhovor vznikal uprostřed Tomášova nabitého programu a s časovým posunem 5 hodin. Tomáš zavzpomínal na kariérní začátky a podělil se o své zkušenosti s byznysem ve Vietnamu. Představil i svůj projekt FailFighters, který zaostřuje na neúspěchy úspěšných a vysvětlil, jak týmový sport sehrál roli v jeho osobním přístupu k neúspěchu.

Ihned zkraje se přeneseme trošku do minulosti. Na svém LinkedIn profilu uvádíš jako první pracovní zkušenost AIESEC. Cítíš, že to bylo tvým skutečným kariérním startem?

Určitě. Začínal jsem poměrně pozdě. Během bakalářského studia jsem si hodně užíval studentského života a do toho jsem chodíval na občasné brigády. V AIESEC se toho hodně změnilo. Především jsem začínal mít reálnější představu o tom, co bych chtěl dělat, a toto nasměrování pro mě bylo velmi důležité.

Co ti tyto začátky přinesly do nynější profese?

AIESEC kariéra mě hlavně pořádně nastartovala. V podstatě až doteď se pohybuji v prostředí alumni z AIESECU (bývalí členové studentské organizace AIESEC – pozn. aut.). V AIESEC jsem měl na starost sales, komunikaci s firmami, různé meetingy, prezentaci AIESEC firmám a dosazování stážistů na různé pozice do firem. Také jsem se začínal učit pořádnější management – budování strategií a plánování. Druhý rok jsem měl v organizaci na starost celé oddělení a vedl jsem dvacet studentů. Byl to velmi zajímavý začátek, kdy jsem si nanečisto vystavěl oddělení, které jsem později budoval ve firmách.

Po AIESECU jsi naskočil jako Sales Manager k nám do UNIFERu. Jak vzpomínáš na začátky v naší tehdy začínající agentuře?

UNIFER je firma, která se rozjela z většiny AIESECářema. V té době měl UNIFER počáteční strukturu a já jsem měl rozběhnout obchodní oddělení s nově poskládaným týmem. Nějaké zkušenosti z AIESECu jsem měl, ale toto bylo něco zcela jiného. V AIESECu jsem skočil do zaběhnutého procesu, jen jsem přebral pozici po někom jiném a po roce jsem ji opět předal dál. UNIFER byl startup začínající od nuly, který nabízel několik desítek služeb. Byly to opravdu skvělé, ale mnohdy těžké začátky, kdy jsme prodávali něco, co ještě neexistovalo.

Vybavíš si nějaký projekt z té doby, na který dodnes rád vzpomínáš?

Pamatuji si firmy, kterým jsme pomáhali. Velmi dobře si vzpomínám na marketingovou spolupráci s tehdejším Skypickerem. Dělali jsme pro Olivera grafiku na billboard. Je neskutečné, jak Kiwi za tu dobu vyrostlo. Projektů pro malé a střední firmy bylo opravdu velké množství. Líbila se mi především ta kreativita a zapojení studentů, kdy se náš věkový průměr v UNIFERu pohyboval okolo 25 let. Kreativně jsme mohli všechno nastartovat a dodnes rád vzpomínám na naše sdílené nadšení v mladém kolektivu.

V roce 2017 jsi přešel z Česka do odlišného kulturního a geografického prostředí do Vietnamu. Co tě vedlo k volbě Vietnamu? 

Pozice mi byla nabídnuta přímo z firmy Fingo Vietnam. V tu dobu jsem pracoval ve firmě zabývající se odpadovým hospodářstvím, kde se nám dařilo. Sbírali jsme i mezinárodní úspěchy a ocenění, např. prezentování v OSN. Když přišla nabídka jít do Vietnamu, musel jsem si to dobře rozmyslet. Lákala mě především představa života v cizí zemi a v Asii jsem nikdy nebyl. Po několika týdnech rozhodování jsem nabídku přijal a úplně naslepo jsem se vydal na druhou stranu zeměkoule pracovat pro FINTECH startup i přesto, že jsem se dříve nikdy ve finanční sféře nepohyboval. Začínal jsem budovat obchodní síť v zemi s naprosto odlišnou kulturou, byl to pro mě opravdu zásadní výstup z komfortní zóny. Už na začátku měla naše obchodní síť asi 200 finančních poradců, z nichž nikdo nemluvil anglicky. Já jsem měl na starost budování této sítě a komunikoval jsem přes překladatele. Za poměrně krátkou dobu od mého příletu jsme vyrostli na síť, která čítala téměř tisíc finančních poradců, i když 99 % stále nemluvilo anglicky. Po roce jsem Fingo Vietnam opustil a přešel jsem do Cekindo Business International, kde jsme opět od nuly začínali expanzi ve Vietnamu. Když se podívám zpátky, tak bych rozhodně neměnil, Vietnam byl skvělým rozhodnutím.

Co všechno tvoje pozice obnáší?

Dělám kompletní řízení a budování firmy. Začínal jsem s tím, že jsem kopíroval business model z Indonésie a díky tomu jsem mohl budovat firmu ve Vietnamu jako samostatnou entitu. Na samém začátku jsem neměl žádný rozpočet na kancelářské prostory, nebo na zaměstnance. Fungoval jsem čistě na principu „vydělej, a z toho pak vystavěj dál“. V tomto režimu jsem firmu budoval přibližně prvního půl roku. Až poté jsem měl první zaměstnance.

Tvá práce tedy zahrnuje z velké části práci s lidmi a jejich vedení?

Bezpochyby. V počátcích jsme zakládali sales týmy a s postupným růstem jsme získávali stále více klientů. Kontinuálně jsme rostli a mě to postupně začínalo přerůstat přes hlavu, musel jsem začít delegovat. V současné době máme téměř tři desítky zaměstnanců a 5 oddělení. V každém oddělení mám vlastního manažera a moje hlavní role je řízení těchto manažerů jednotlivých oddělení a sledování výsledků abychom rostli.

Co vnímáš, že je nejdůležitější dovednost správného manažera na tvé pozici?

Obklopit se správnými lidmi, kteří pomůžou posunout firmu dál. Díky tomuto zázemí správných lidí můžu jako leader vytvořit vizi, kterou budou všichni vidět v jasném světle a budou ji s radostí naplňovat. Vytvořili jsme opravdu výborný tým lidí a každý z mých manažerů odvádí excelentní práci. Před rokem jsem strávil tři týdny bez internetu na Everestu a firma mou nepřítomnost zvládla bez zaváhání. Byl jsem na ně skutečně hrdý.

Jak docílíš toho, že tě budou tvoji podřízení následovat?

Mým hlavním mottem je, vést druhé tak, abych šel já osobně příkladem a dokázal být pro druhé vzorem. Je těžké lidem říkat, co mají dělat, nebo je vést, když jim neukážu, že to sám dokážu. Samozřejmě, že neovládám účetnictví, nebo neumím právní záležitosti, ale od toho mám své zkušené kolegy. Pro ně můžu být inspirací ve zcela odlišné oblasti. Například v rámci rychlého rozhodování, nebo řešení krizových situací. Považuji za důležité dávat najevo, že za svými podřízenými stojím a že se na mě mohou spolehnout. Současně ale vidím, jak je potřebné dát lidem nějakou jejich misi a být jim oporou. Pasovat je do role CEO jejich vlastního projektu se zodpovědností za výsledky a dosažené cíle. Prakticky svým podřízeným sloužím, kde potřebují pomoci, tam pomůžu.

Co tě na tvé práci nejvíce naplňuje?

Rozvoj lidí. Je inspirující vidět velký progres lidí, kteří přichází a mají i nějaké obavy. Časem tyto obavy opadávají a jsou stále profesionálnější, krásně se do toho vkládají a dřou na sobě. Klienti jsou pak spokojení a to mi dělá skutečnou radost. A určitě mám rád také budování od základů. Když se podívám rok a půl zpátky a vidím sebe na gauči, před rokem za jedním stolem v co-workingu a teď mám po ruce 25 lidí, vlastní kancelář a hledáme další prostory, protože už opět přerůstáme. Ta cesta, ta je úžasná.

Jsi mimo jiné i zakladatelem a CEO společnosti FailFighters, která pořádá různé akce a nahrává podcasty o neúspěších úspěšných. Co tě vedlo k založení takové platformy?

Počátek je takový, že já sám jsem jeden velký příběh „failfightera“. V podstatě jsem selhal úplně v každé firmě. Ale bez toho to nejde. Pokud člověk nebojuje, nepoučí se a nepostaví se opět na vlastní nohy, nemůže být tam, kde jednou chce být v rámci svých představ. Já osobně se snažím svoji cestu vnímat a z chyb se poučit. Mám to nastavené tak, že neberu „fail“ jako selhání, ale spíš jako cestu učení. Byl jsem svědkem toho, jak mnoho lidí selhalo a toto selhání přijali jako neúspěch. Stalo se to pro ně bodem zlomu, kdy si díky nějakému velkému selhání kompletně zničili svůj vysněný cíl. A nemyslím tím jen kariéru, ale také vztahy. Někteří lidé se jednoduše nechají pohltit neúspěchem a zlomí je to natolik, že už nemají odhodlání, sebevědomí a touhu s tím něco udělat. FailFighters je projekt, který vznikl na základě různých zkušeností s neúspěchy. Je to pomoc lidem, aby pochopili, že neúspěch je něco naprosto normálního a že to nemají brát negativně. Snažíme se předat myšlenku toho, že neúspěch je velkou příležitostí a cestou ke zjištění opravdových dovedností. Tato cesta poté může vést k zamyšlení a k vyhnutí se podobnému neúspěchu v budoucnosti.

Jaké plány s FailFightery máte do budoucna?

Začínali jsme s eventy a podcasty a máme plán jít dál. Původně jsme měli všechny podcasty jen v angličtině a nyní nahráváme též vietnamštinu a španělštinu. V budoucnu se chceme zaměřit i na další jazyky, abychom mohli zasáhnout co nejvíce lidí. Náš plán s FailFightery je globální projekt, máme opravdu vysoké cíle. Je to o tom, že chceme předat lidem nový styl uvažování. Chceme, aby lidé při pohledu na osobnosti typu Mark Zuckerberg, Bill Gates, nebo Barack Obama nepřemýšleli jen nad tím, jaké to jsou superhvězdy, ale aby viděli, že to jsou lidé, kteří ve svém životě několikrát selhali. Všechny hvězdy, ke kterým vzhlížíme šli cestou neúspěchu a právě díky poučení se z chyb dokázali nabrat sílu, zvednout se a růst. Každá z těchto celebrit začala na stejné startovní linii, taky měli jednou 20 let a žádné zkušenosti. Je to jen na nás, co s naším životem uděláme.

Zmiňoval jsi i to, že jsi sám zažil nějaká selhání, můžeš se s námi o nějaký neúspěch podělit?

Rád se podělím o dva, jeden z UNIFERU a druhý z Vietnamu. Jak jsem již zmiňoval, do UNIFERU jsem naskočil ihned po škole. Firma má růst v rámci toho, jak se daří prodeji a mě se to dařilo v AIESECu, ale v UNIFERu jsem začal tápat. Měli jsme nad sebou akcionáře, vysoké cíle a prodávali jsme něco, co ještě nevzniklo. A já jsem tenkrát nebyl schopný z toho vytěžit maximum a vytvořit z toho mála fungující business. Po 5-6 měsících, kdy jsem zastával roli obchodního ředitele jsem musel svoji pozici opustit a namísto mě byl dosazený někdo jiný. Stal jsem se jen jedním z obchodních manažerů. A to byla v tu dobu rána, která mě skutečně zasáhla. Moje výhoda je, že jsem odjakživa sportovcem. Dřív jsem hrál hokej a obecně mám moc rád lidi, co hrají kolektivní sporty. Mají totiž zakódované dva druhy motivace. Hlavní motivací je vyhrát jako tým. Druhou motivací s podobnou důležitostí je, být nejlepším hráčem týmu (vstřelit co nejvíce gólů). Skutečnost, že jsem musel opustit vyšší pozici pro mě byla nepříjemná, ale současně pro mě byl největší prioritou úspěch UNIFERu. Našel jsem proto motivaci v UNIFERU zůstat a začít bojovat dál. Mohl jsem se více zaměřit na obchod. Soustředil jsem se především na získávání nových zákazníků a tato oblast se pro mě stala hnacím motorem. Velmi rychle jsem se učil novým věcem. Z role obchodního ředitele by pro mě takový profesní posun byl téměř nemožný, protože jako obchodní ředitel jsem se trápil v oblasti budování firmy jako celku, se kterým jsem neměl zkušenosti. Díky tomuto prvotnímu neúspěchu jsem se mohl z chyb poučit a při druhé příležitosti, kdy jsem se stal obchodním ředitelem v jiné firmě se mi dařilo mnohem lépe.

Druhý neúspěch je z Vietnamu. Když jsme přiletěli, Fingo byl startup, který rostl raketovým tempem. V managementu jsme byli jen mladí kluci ve věku 27-30 let. Tři roky zpět nás to hodně pohltilo, nedokázali jsme spolupracovat a velkou roli v tom hrály naše vlastní ega. Já sám jsem měl vlastní ego a chtěl jsem některé věci jinak, než CEO a investoři, kteří byli v česku. Nedokázali jsme se shodnout v mnoha oblastech a proto jsem na základě těchto neshod nakonec odešel. Půl roku po mém odchodu dokonce skončila celá firma. Selhal jsem především v tom, že jsem nedokázal obhájit můj pohled na věc. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nechci v životě pro někoho pracovat, ale že chci dělat sám na sebe. Byl to pro mě opravdu důležitý zlom. Od té doby jsem začal podnikat, začal jsem rozjíždět svoje vlastní projekty a moc si užívám tu volnost, kdy jsem sám sobě pánem. Cekindo i Failfighteři jsou firmy, které jsou nasměrovány tím správným směrem a těším se, jak se budou dál vyvíjet.

Během své kariéry jsi toho už hodně zažil, co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Nepřipadám si, že bych nějak uspěl. Co vidím možná jako úspěch je, že se nevzdávám a že si udržuji správně nastavené pozitivní myšlení. To, jak nastavím sám sebe ovlivňuje to, jak se věci kolem mě tvoří. Takže můj úspěch je to, že žiji s tímto nastavením a dělám to, co mě dělá šťastným každý den.

Je něco, co bys poradil svému dvacetiletému já, aby udělalo jinak?

Investuj do bitcoinu! (smích) Když mi bylo dvacet, byl jsem kluk bez sebevědomí, bez cílů, neměl jsem nic a jediné co jsem uměl tak možná mluvit anglicky. V té době jsem byl kluk, kterému rodiče často kladli mnoho otázek, co z něj bude až vyroste. Jsem rád za ten velký proces, kterým tento kluk za dekádu prošel a jen bych mu řekl: Užij si to!

Děkujeme Tomášovi za inspirativní rozhovor a přejeme mu do života mnoho úspěchů a radosti.